Tonda se mě zeptal, jestli nepojedem do Kanady a moje odpověď byla: „co je v Kanadě, dyť tam je zima ne?“ Ale rozhodla jsem se, že pojedu. A teď vím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala.

Vancouver

Přiletěli jsme do Vancouveru 25. června a vyřídili pracovní povolení a sim kartu. Týden jsme zůstali u Tondy kamarádů a když bylo na čase odejít, začli jsme posílat emaily do různých farem, ještě ten večer jsme dostali práci a další den už jsme pracovali. Stále nemůžu uvěřit jaké jsme měli štěstí.

Vancouver je asi jediné město z těch největších, kde bych chtěla bydlet. Ano, mají zam bezdonomovce, ano, mají tam rušno, ano mají tam spoustu dalších hrůz, ale přesto je tam krásně. Je tam obrovský Stenley Park, kam se dá jít klidně i na túru, nebo do zoo i vodního světa. Spousta lidú tam chodí běhat. Je tam prý draho, ale zas tak hrozný to není. Zažila jsem už i dražší místa, tak mi to ani nepřijde. Ve Vancouveru se dá jíst a spát i levně. Západy slunce si můžete vychutnat na pláži. Když se vám poštěstí, můžete cvičit jógu na střeše vašeho hostelu právě při západu. V nákupnívh střediscích si určitě něco koupíte, i kdyby to měl být jen sendvič ze Subwaye. No prostě pohoda klídek.

Protrhávání jablek

Pracovali jsme v Kelowně, kde bylo cca 35 stupňů a protrhávali jsme jablka. Majitelé nám připravili chajdu, kde jsme měli vše, co jsme potřebovali. Přichystali nám i nějaké jídlo, dokonce jsme mohli plavat i v jejich bazénu, což nám bodlo, protože byl opravdu hic. Dvakrát jsem spadla ze žebříku a dvakrát mě kousla moucha do obličeje.

Sběr třešní

Po dvou týdnech jsme přejeli do Oyamy, kde jsme měli už od února domluvenou práci a to sběr třešní. Sběr sám o sobě mě moc nebavil, ale ty třešně byly luxusní, pořád na tu chuť vzpomínám.

Národní parky

Jen co jsme se vrátili z Aljašky, vydali jsme se do národních parků Banff a Jasper. V noci začínala být celkem zima. Já spala v autě a můj společník ve stanu. Hory jsme si prošli, dokonce jsme i na jednom z našich výletů viděli medvěda. Vůbec si nás nevšímal.

Jeli jsme po (podle internetu) nejkrásnější dálnici a to z Banffu do Jasperu. Po cestě se dalo nesčetněkrát zastavit a udělat si krátkou procházku. Jednou jsme se šli projít k ledovci, podruhé zase ke kaňonu. Z auta jsme koukali na skalisté hory. Zastavili jsme u jezera Peyto i Lake Louise.

Voda byla z výšky tyrkysová a z blízka průzračná. V Jasperu jsme viděli spoustu srnek kolem silnic.

Cesta na druhou stranu Kanady

Do Kanady jsem jela s tím, že bez toho, anichž bych viděla Niagárské vodopády, domu nepojedu. A jsem se z Jasperu vydala autobusem směr Toronto. Pokud se podíváte na mapu, tak zjistíte, že je to úplně na opačném konci Kanady. Cesta trvala 60 hodin a už jsem opravdu nevěděla, jak si sednout.

Niagárské vodopády

K Niagárským vodopádům jsem dorazila dopoledne. Od autobusového nádraží se šlo pár kilometrů pěšky a už z dálky byl slyšet šum padající vody. Byla jsem pod mostem, když jsem zahlídla jeden z vodopádů. Nemohla jsem se dočkat až budu blíž. A zajela jsem docela blízko s lodí za dvacet babek.

Ani se nedaly otevřít oči, jak mě ta voda řezala do očí. Byl to ale supr zážitek. Přešla jsem most, který dělí Kanadu s Amerikou a mrkla na vodopády i z druhé strany. Pěkné fotky mám sice i z téhke strany, ale z kanadské jsou hezčí. Zůstala jsem tam až do večera a viděla, jak jsou nasvícené.

Abych ušetřila za ubytování, vždy jsem jezdila nočními autobusy, sice jsem se nevyspala, ale aspoň jsem neutratila víc peněz, než bylo nutné. Když jsem jela z Niagárských vodopádů do Otawy, přestupovala jsem v Torontu, kde mi v 1 v noci ujel autobus. S brekem jsem chodila sem a tam a nevěděla, co mám dělat. Naštěstí pan řidič mi ukázal nejbližší kavárnu Tim Hortons, kde jsem celou noc přečkala. A protože se všechno děje z nějakého důvodu, tu noc jsem si psala s mámou několik hodin. Takze z toho nakonec byl příjemný večer. Ráno jsem šla na autobusové nádraží a chytla první bus do Toronta.

Toronto

Toronto je velkoměsto se spoustou mrakodrapů. V centru je několik obchodních center, podle kterých jsem se vždy orientovala.

Původně jsem chtěla napsat, že v Torontu není vůbec nic zajímavého, ale když jsem se podívala na fotky, vybavilo se mi hned několik věcí, které stojí za zmínku. Jako první bych uvedla muzeum Tomáše Bati, kde jsem čekala třeba jeho první kolekci bot, nebo kteroukoliv botu spojenou s ním. Je to ale jen muzeum bot, které je postaveno jako krabice od bot. Když jsem se paní na pokladně ptala, proč tam nejsou jeho boty, nechápala mě 😀 Navštívila jsem ještě jedno muzeum a to textilní s ukázkami, co se nosilo v Kanadě dřív. Turistickou i relaxační nádherou je ostrov, na který se dá krásně jednodušše dojet trajektem. Jezdí se tam kvůli odpočinku, je to jako jeden velký park s několika atrakcemi jak pro děti tak pro dospělé.

Torontská univerzita rozprostřená do několika starších budov vypadala jako strašidelné zámky.

Ottawa

Hlavní město Ottawa je mnohem hezčí. Parlamentní budovy vypadají jako komplex zámků, mají tam parky, krásný výhled na řeku, galerie a spoustu dalších věcí.

Montreal

Z Ottawy jsem jela už jen do Montrealu, kde to na mě působilo tak zvláštně. I přesto jsem vyfotila krásný snímek. Město Montreal je vlastně ostrov, který obtéká řeka ze všech možných stran. Některé uličky ve starém centru mi připomínaly ty pražské. Z Montrealu jsem se vydala domů.

Návrat do Kanady

Ale ne na dlouho, po třech měsících jsem se vrátila. Když už jednou mám roční vízum, tak ať ho využiju. Na netu jsem hledala zaměstnání a Banff se zdál jako místo, kde by mělo být jednoduché práci najít.

Práce v Banffu

Přiletěla jsem do Calgary a pak busem do Banffu. V zimě to vypadalo úplně jinak než v létě. Líp. Jela jsem rovnou do HI hostelu, kde jsem měla domluvenou dobrovolnickou práci. Cameronovi na recepci jsem vůbec nerozuměla. Asi kvůli jeho skotskému přízvuku. Helmut mě hned přivítal na recepci a byl to první člověk, se kterým jsem mluvila.

Pracovala jsem čtyři hodiny denně a měla ubytování zdarma. Poznala jsem hned druhý den Alysiu, která mi ukázala okolí Banffu. Každý den se konala nějaká párty a karaoke a bylo pořád, co dělat. I když ze začátku jsem se moc nezapojovala a silvestr jsem nějak prospala.

Posílala jsem stále životopisy. A po ani ne 14 dnech se na mě usmálo štěstí a dostala jsem práci pokojské v hotelu naproti. Hned jsem začla pracovat a přestěhovala jsem se do zařízeného domu pro zaměstnance. Tam se mi zrovna dvakrát nelíbilo, nikdo se s nikým moc nebavil a nic se tam nedělo, až do chvíle, kdy jsem nechtěně málem zapálila kuchyň. Prostě pánev najednou začla hořet. Spustil se alarm a museli přijet nadřízení aby ho vypli.

Přestěhovala jsem se zpět do HI hostelu a pracovala v obou zaměstnáních najednou. Po třech měsících mi byla nabídnuta pozice pokojské v hostelu, levnější ubytování a jisté hodiny.

Po skončení mého pracovního víza jsem odjela s Alysiou na 14 dní na Vancouver Island, kde mi ředitel hostelu zařídil nocování v HI hostelech zdarma, což jsem si moc chválila. Byl tam jeden zádrhel. V Banffu zrovna byly povodně, a tak nejezdily žádné autobusy. Jedinou možností bylo stopování. Na několikrát jsme dostopovaly alespoň do Vernonu a tam odtud jsme už jely autobusem.

Vancouver Island

Ve Vancouveru jsem byla už několikrát, a snad tam ještě pojedu. Běhaly jsme ve Stanley parku, koukaly na západ slunce a cvičili jógu na střeše hostelu.

Autobusem jsme dojely do Victorie, anglicky vypadajícího města. Šly jsme se podívat na pobřeží a do Beacon Hill parku. Chodily jsme běhat.

Pokračovaly jsme do Nanaima. Samotné město zvenku vypadá hrozně. Ale když jsme šli k přístavu, změnily jsme názor. Je to tam vázně útulné.

Dalo se běhat kolem přístavu. Šly jsme na výlet k jezeru, kde jsme se i vykoupaly, chodily jsme po lese. Byla to docela štreka, ale bylo to skvělý. Loďkou jsme dojely na blízký ostrůvek a prošly si ho.

Tofino je rájem surfařů. My jsme sice nesurfovaly, ale pláže jsme si užily i tak. První místo, kde jsem viděla hvězdice.

Počkaly jsme na západ slunce. Den poté jsme si půjčily kola a jely na osmikilometrovou pláž. Večer jsme slavily den Kanady. To se slaví snad víc než nový rok.

Do Vancouveru jsme zase stopovaly a na craigslistu jsme si našli pána, který nás hodí do Whistleru. I když bylo léto, v horách se dalo stále lyžovat.

Udělaly jsme si výlet k jezeru, které jsme jen obešly a sedly si na molo, které bylo nudistická pláž.

Vancouverem náš výlet na Vancouver Islandu končil. Přejely jsme do Oyamy, tam kde jsem sbírala třešně o rok dřív a práci jsme sice nedostaly, ale zůstaly jsme tam týden a válely se na pláži. Byly jsme skoro černé.

Dobrovolničení na organické farmě

Vrátily jsme se zpět do Banffu, počkaly až Alysie přijde poštou kabelka a vyrazily jsme autobusem do Montrealu, kde na nás čekala dobrovolnická práce na organické farmě.

Sbíraly jsme okurky, saláty, květáky, fazolky, rajčata.

Sázely jsme semínka a přesazovaly rostlinky. Na farmu jsme jezdily na kole, bylo to asi dvacet km, ale šlo nám to rychle. Chodily jsme pořád běhat. Koukaly na filmy, poslouchaly audioknížky. Relax.

Roadtrip po Quebecu

Po dvou týdnech pro mě přijely Feli a Lisa a jely jsme na roadtrip po Quebecu, Phillip Edward’s Islandu a kousek New Brunswicku.

Holky mě autem vyzvedly v Montrealu a vyrazily jsme na náš dvoutýdenní roadtrip. Všechny tři jsou Němky. Několikrát jsem spala v autě. V Quebec City jsme nocovaly u přátel z Banffu. Poskytli nám služby 6* hotelu 😀 byl to naprostý luxus, mimo to nám ukázali i město, které vypadá mnohem víc Evropsky než ostatní kanadská velkoměsta. Vzali nás na sběr borůvek. Tím, že je to jiný druh než co roste u nás v lesích, tak vůbec nebarví, ale to mi nějak nedošlo. Když jsme fotili skupinové fotky, vyplázla jsem jazyk, aby bylo vidět jak je modrý a HA byl normální. 😀 😀 To jsem zjistila až doma 😀 ale jinak chuťově byly vynikající.

Vrátily jsme se zpět do Montrelu a běžely jsme Color Run – o tom více v sekci Běh.
Pak už jen cesta do New Yorku a domů.

 

blabla