Azorské ostrovy 2017

Ostrov Sao Miguel

Všemožné barvy a tvary květin nás provázely celou dobu našeho pobytu na ostrově.

Všemožné barvy a tvary květin nás provázely celou dobu našeho pobytu na ostrově.

15.2.
6:30 budíček, Raduška vstala jako první, snídaně, odjezd na letiště. Přes očekávání zácpy se nic nekonalo, Blanka je přesvědčená, že je to jen a jen díky ní. (kýve, že jistě). U odbavovací přepážky jsme se slečně tak líbily, že nám odbavila víc zavazadel, než je obvyklé. Blanka si opět připisuje kredity. Radka i přes veškerou snahu nepovídat nezvládla situaci a mlela i přesto, že Blanka chtěla spát. Ovšem jí to odpustila kvůli spolucestujícímu padající na Radky rameno. A dostaly jsme sušenky. Ve druhém letadle z Paříže nás rozdělily. Raduška seděla vedle starostlivých Švédů a Blanička vedle tmavších cestujících mluvících možná portugalsky. Ten, co seděl přímo vedle Blanky hrál balící hru typu usnu ti na ramenu, kterou Blanka evidentně nepochopila a málem vylezla okýnkem. Když neuspěl u ní, zkusil to i na Radušku. Při východu z letadla nás odchytila švédská dvojice a varovala nás, že tyto mladé muže čapla policie a ať jsme opatrné. Pak už jen následovalo zevlování před letištěm a selfie, která šla hned na fb.

Také ešus s instantním jídlem nás provázel na Azorech.

Také ešus s instantním jídlem nás provázel na Azorech.

Při čekání na odbavení na Terminálu 2 dvě černé dámy vstoupily na scénu. Blanička šla vykonat potřebu a Radka dostala za úkol hlídat místo. Paní černá zabrala vyhřáté místečko Blaničky s tím, že až se vrátí, tak ji pustí sednout. Blanka se vrátila se zděšením v očích, že ji někdo zasedl místo a dožadovala se ho zpět. Paní ale neviděla Blanky jméno napsané na sedačce, tak se prostě nezvedla a svým nepříjemným kukučem loupla po ostatních cestujících. V letadle kromě věčného bouchání, mluvení do mikrofonu a tulení k Blance se nic zásadního nedělo. Cesta do hostelu za svitu měsíce byla velmi dobrodružná. Google kecal. Místo 35min nám to trvalo hodinu. A to jsme si zašly jen jednou. Nakonec jsme úspěšně zalehly a spaly. Jen do té doby, dokud nám nebyla kosa, protože nám ustlali špatnou imitaci deky.

Ponta Delgada

16.2.
Snídaně nás velmi uspokojila. Pak jsme se vydaly do víru Decathlonu a nakupování. Menší deštík Radušce trošku zkazil náladičku, ale kroasant ji tu náladu zase pozdvihl. Po obědě jsme vyrazily i s deštíkem a příšerně těžkými krosnami kolem nekončícího letiště, špatně označených vesnic a útesů s neskrotnými vlnami.

Pobřeží v Pontě

Pobřeží v Pontě

Vysvitlo slunko a objevily se další mraky. Pořádně jsme nevěděly, kde se nacházíme, pomohly nám naše skvělé a bezchybné instinkty a intuice a stoply jsme během dvou minut auto jedoucí do Sete Cidades. Po výtečné večeři o 4 chodech skládající se z čínské polévky, půlky chleba, horkého nápoje a sušeného ovoce jsme si ustlaly. Poslouchaly jsme krávy a praskající zvuky kolem stanu. Povědely jsme si pohádky o létající želvě a víle Radušce.

Mraky se na nás chodily koukat každý večer

Mraky se na nás chodily koukat každý večer

Sete Cidades

17.2.
V noci jsme drobně vymrzly. A protože Raduška nedostala ani kroasant, tak se to velmi znatelně projevilo na její náladě. (pozn. Blanky: prý si ho Raduška ještě nezasloužila). Jarmila na nás koukala a chtěla nám naší skvělou kaši sníst. Krosny jsme naložily cihlami a jídlem a začaly šplhat strmým kopcem na okraj kráteru.

Nádhera ze všech možných stran

Nádhera ze všech možných stran

Krásné výhledy na jezera nás provázely celou cestu. Polorozpadlý hotel, cesta dolů, brokolicová polévka, zuby a bez pohádky spát.

18.2.
Vstávání až kolem půl desáté a opět bez kroasantu. Jarmila nás navštívit nepřišla a tak jsme byly nuceny posnídat bez ní.

Krásné sídlo v Sete Cidades

Krásné sídlo v Sete Cidades

Slunce pomalu roztrhalo mraky a vydaly jsme se do velkoměsta najít informace. Sice jsme je tam nenašly, ale v Eco Turismo části jsme jisté info obdržely. Když už jsme byly chytré jak rádia, přesunuly jsme se o domek vedle do restaurace s wifi, kde obsluha byla tak milá, že nám nechala dobít baterii do foťáku, ujasnily jsme si pár dalších kroků našeho tripu a šly se podívat do tunelu, kterým jsme původně chtěly projít i s krosnami na druhou stranu. Aniž bychom chtěly, zastavilo nám autíčko s anglicky mluvícími pasažéry. On Portugalec, ona Jugoslávka, oba žijící v Kanadě a popovezli nás o sto metrů dál, právě ke zmíněnému tunelu. Tunelu, který prošel bahenní lázní. Tunelu, kterým protékala voda z jezera. Tunelu, který měří něco přes kilometr a na konci je vidět světlo.

Takhle vypadá pěkně

Takhle vypadá pěkně

Paní by si nás nejradši sebou odvezla, ale my zdvořile odmítly kvůli již naplánované trase kolem modrého jezera. Cestička vedla tak trošku džunglí, přelézaly a podlézaly jsme popadané stromy a větve a když už se tam Radušce nelíbilo, šly jsme stejnou cestou zpět. Blanka mluvila o tom, že ještě nikdy nestopovala traktor a bum, už nám stavěl. Nasedly jsme k němu do kokpitu a kodrcali se tak 100 metrů. Nakoupily chléb a sýr ještě s kokoskama, který Raduška moc chtěla. Následoval maličkatý výletíček přes most na maličký poloostůvek. Večeře a spát.

Ponta da Ferraria

19.2.
Posnídaly jsme malinovou kaši s čajíčkem a kávičkou a sbalily stan a batůžky a vydaly se na stopa směr Ponta da Ferraria. Hned za humny zastavil páreček mladíků a hodili nás přes kopec do Varzea. Tam už jsme to došly do Ponty. Ale protože Raduška chtěla stopa až úplně k bazénku, jistá žena nám nabízela až moc pomoc a jejímu manželovi se to evidentně nezamlouvalo. Malém jsme způsobily rozvod. V očekávání horkého poklidného bazénku nás velmi překvapil ten, co tam byl.

Na jiných fotkách na internetu to vypadalo mírumilovně a klidně

Na jiných fotkách na internetu to vypadalo mírumilovně a klidně

Bazének vykrojený do útesu, do kterého přicházely vlny a tříštily se o lávové skály, od schůdků vedlo několik provazů na rádoby druhý břeh. Voda byla studená, místy vlažná, ale rozhodně neměla slíbených 38 stupňů. Kolem sedělo spousta pozorujících lidí, kteří nevypadali oblečeni a ani připraveni jít do vody. Blanka se nemohla rozhodnout, jestli jít nebo nejít. Když už byla rozhodlá, že nepůjde, vstoupila na scénu Raduška a řekla JDE SE.

Sledujeme vlny a snažíme se vychytat správný okamžik

Sledujeme vlny a snažíme se vychytat správný okamžik

Jako první jsme vlezly do vody my a chvíli jsme pozorovaly přicházející silné vlny. Dál po provaze jsme se odhodlaly až s příchodem dalšího odvážlivce. Házelo to s námi jako v pračce. Při té příležitosti jsme ochutnaly místní oceánskou vodu a to ne zcela dobrovolně.

Vlny přicházely a neustávaly.

Vlny přicházely a neustávaly.

Jakmile jsme vylezly, vyrojilo se spoustu dalších lidí chtějících vyzkoušet sílu vody. Pak už jen sprška a směr další kempiště blízko čajové plantáže. Do druhé poloviny krpálu nás vyvezl španělský pár. U odbočky k Mosteiros nám zastavila Azorka se dvěma dcerami a dovezla nás do Bretanhe k mlýnu, kde jsme se posilnily čokoládkou a oříšky a šly dál asi tak dvě zatáčky, odkud měl jet autobus asi za deset minut. Zkusily jsme stopovat a podařilo se. Zastavil nám kanadský pár, kterým se náš plán stal jejich plánem.

Porto Formoso

Trošku jsme zabloudili na polní cestu, ale nakonec jsme přeci jen dojeli k Porto Formoso, kde nám cestu radil hošík na kole. Velmi jsme se divili, že uměl anglicky. Kemp jsme sice nenašli, ale zato jsme objevili vodopád a pláž.

Park u kempíku

Park u kempíku

Ukázalo se, že kemp je malá louka hned mezi vodopádem a parkovištěm.Postavily jsme stan a šly obhlídnout místní barorestaurační podnik, kde jsme se i nadlábly a zeptaly se na pár informací. Blanička šla otestovat vodu na pláž a pak už jen stan, pohádka a spát.

Na pláži nebyla ani noha.

Na pláži nebyla ani noha.

Cha Gorreana

20.2.
Krysy nás nesežraly, vodopád hučel a celou noc bylo překvapivě teplo. Sbalení proběhlo jakž takž v klidu, podívaly jsme se ještě na pláž a vyrazily po silnici vzhůru k čajovým plantážím a opět, aniž bychom chtěly, zastavil nám místní a hodil nás přímo do muzea čajování. Byly jsme samozřejmě rády, protože to z auta vypadalo jako velká štreka do kopce.

Stroj na pytlíkování čaje

Stroj na pytlíkování čaje

V muzeu jsme se opíjely čajem a pak jsme si ho i koupily ještě teda s dortíčkem.

Čaj byl výborný

Čaj byl výborný

Prošly jsme se po plantážích a ochutnaly list.

Jediné čajové plantáže v Evropě

Jediné čajové plantáže v Evropě

Stopem do Furnasu. Chtěly jsme najít lepší místo, a tak jsme se prošly o kilometr dál, kde na náš čekala dálnice a zákaz stopování. Nezbylo nám nic jiného než zase cupat zpátky k muzeu a popřemýšlet o busu. Ten nám jel až za tři hoďky, tak jsme se zoufale pokusily o stop. Čekaly jsme tentokrát fakt dlouho, těch 10 minut bylo nekonečných. A ještě jsme od hodných pánů dostaly sváču v podobě pocukrovaných kousků výborného koláče.

Furnas

Ve Furnasu jsme přistály u doutnajícího smradlavého vroucího kaldery.

Cítili jsme je na kilometry daleko

Cítili jsme je na kilometry daleko

Kempíček jsme našly, zaplatily pár eur, postavily staník a mrkly se po městě.

Náš stan byl v kempu sám

Náš stan byl v kempu sám

Na informacích nám moc milá paní pomohla a nasměrovala nás všemi směry.

Místní voda je určitě léčivá

Místní voda je určitě léčivá

Doporučila nám bazének s horkou 52 stupňovou vodou na nohy. Nožky si zaslouženě odpočinuly a zrelaxovaly, s Blankou jsme připravily plán na další dny a šly objednat jídlo do restaurace, koupit jídlo na další den, zjistit počasí a autobusovou zastávku. Česnečka, mapy, spát.

Výlet na Lagoa do Fogo

21.2.
Vstávání brzy, snídaně rychlovka malinová, pokus o správnou zastávku. Nebýt pána, který to měl zmáklý, čekaly bychom na druhé straně silnice. Z autobusu už byla vidět značka na trek a tak jsme šupajdily opět do kopce a pak zase z kopce. Nad námi byla mlha, ale nepršelo. Dostaly jsme se do místa, kde voda tekla jistým venkovním vodovodem – levadou a šlo se velmi pěkně po rovině v lesíku s občasnými výhledy na okolí.

Levada

Levada

Překvapovalo nás, že nestoupáme. Došly jsme až k rozvodně vody, kde létalo spousta řvoucích racků, věděly jsme, že už je jezero blízko a vyhlížely jsme ho za každým rohem a zatáčkou. Objevilo se. Azurové jezero v celé své kráse. Poobědvaly jsme na ptáky posraném plácku a vychutnávaly si ho i s výhledem. Opravdu to stálo za tu námahu.

Lagoa do Fogo v celé své kráse

Lagoa do Fogo v celé své kráse

Pak už jen cesta dolů a čekání na autobus zpět. Stopování jsme vzdaly ještě než jsme začaly, protože nejezdila žádná auta. Měly jsme asi hoďku a půl času k dělání nějakých velmi zabavujících věcí. Protáhly jsme se, zacvičily trošku jógy, snědly bonbóny, snědly vcelku všechno, co jsme sebou měly. Ještě bych ráda podotkla, že zastávka byla hned u písčité pláže, kde jsme pozorovaly vlny, lodě a další ostrov. Přijížděl autobus a tak jsme se rychle obuly a oblékly (Raduška kapucou přes obličej) a zjistily, že do Furnasu nejede. Po půl hodině přijel náš, a protože to byl stejný řidič, se kterým jsme přijely ráno, nemusely jsme nic říkat, zkasíroval nás a frčely jsme. Blance zavřeli kostel, nakoupily jsme pár potravin na další den, zaplatily o jednu noc navíc, vycachtaly se v teplé sprše, vypraly prádlo, uvařily, povečeřely, vyčistily zuby, usilovně pátraly po slivovici, spát.

22.2.
Ranní klasika. Ale pak nastala změna. Šly jsme do lázní.

Hlavní horký tok, po stranách jsou bazénky

Hlavní horký tok, po stranách jsou bazénky

Ve 39 stupních jsme chvíli relaxovaly, trošku jsme zoranžověly, vyzkoušely všechny bazénky a vyrazily do místní kuchyně k Lagoa das Furnas, malinko jsme si procházku prodloužily (samozřejmě záměrně). Blance div neulítla krosna, jak šla rychle. Ale přesně ve 12:30 jsme dorazily k pramenům a zároveň místu, kde odkud vytahují hotové jídlo v hliněných hrncích ze země.

Ten jediný, co stojí a vypadá, že nic nedělá, to měl celé pod kontrolou

Ten jediný, co stojí a vypadá, že nic nedělá, to měl celé pod kontrolou

Poobědvaly jsme a následoval výšlap na Pico de Farro, „procházka“ necelé 2 km dlouhá, al zato přímo vzhůru. Nahoře nás čekal výhled na jezero a i město Furnas.

Jako ostatní jezera, která jsme navštívili je v kráteru

Jako ostatní jezera, která jsme navštívili je v kráteru

Posvačily a kolem golfového hřiště, kde by mimochodem bylo super postavit stan, jsme šly zpět do Furnasu. Na informace, do krámu, do stanu. Na objednanou večeři, kde Blanka dostala porci jak pro tři lidi a Raduška vege těstoviny s něčím bílým, asi kořenem. Jako dezert byl speciální muffin této restaurace jehož hlavní ingrediencí byl nějaký kořen. Jo a k pití samozřejmě Marakujovou limonádu. Skoro k prasknutí jsme se odkýblovaly do lázní a to hlavně za účelem, abychom viděly naše neviditelná razítka na rukou (protože si nás ale pamatovali, tak jsme neviděly, jakým způsobem je kontrolují). Překvapil nás počet lidí v bazéncích. Vykoupaly jsme se a šupajdily do stanu. Vyčistit zuby a spát.

Ve Furnasu najdete i krásné parky

Ve Furnasu najdete i krásné parky

Nordeste

23.2.
Suché ráno bez kaše, čaje a kávy. V klidu jsme se sbalily. Posnídaly pečený lívanec u kostela, kde se Blanka opět nepomodlila. Vyhlížející autobus seděly na schodech u kostela. Autobusu jsme se dočkaly. V Povocau jsme byly do půl hodiny a následovala debata o tom, co dál.

Vytesávání v akci

Vytesávání v akci

Nabízel se i krátký trek k vodopádům u Agua Rotente. Stejně jsme skončily u stopování. Pvní auto nám zastavilo sice až tak po hodině a půl, ale hlavu jsme si s tím rozhodně nelámaly.

Při stopování jsme měly tento výhled

Při stopování jsme měly tento výhled

Druhé auto bylo vlastně hned vzápětí. Byly to dvě Němky s půjčeným autem, nevěděly moc, kam jedou, ale vzaly nás do Nordeste a to přímo k informačnímu středisku, kam, jsme potřebovaly. Na infu o nás už slečna věděla, zaplatily jsme jí jen za dvě noci místo tří a poptaly se na trek k Pico da Vara. Slyšely jsme živé hraní z ulice a uviděly karnevalový průvod. Hned jsme se šly taky podívat a sledovat je.

Karnevalový průvod v Nordeste

Karnevalový průvod v Nordeste

Nakoupily jsme další jídlo a vydaly se ke kempu. Je to celkem daleko od města. Po cestě jsme vyhlížely na bazének s mořskou vodou a hned u útesu, kde se tříštila voda o kameny a skály – ne tolik jako u prvního v Pontě. Náš kemp je z druhého kopce dolů a jako další překvapení, objevil se páv, který tam má svůj domeček. Dojedly jsme sušenky, postavily stan a Blanka se vydala prozkoumat terén po okolí.

24.2.
Vstávání na pohodu s vanilkovým pudinkem, honba za internetem v malém café, kde proběhlo kafe a marakujová limonáda ještě se dvěma dezertíky. Bus jel tak, jak měl jet. Dokonce jsme i poznaly, že vystupujeme a tak jsme měly možnost zmáčknout tlačítko na znamení.

Cesta k vodopádům. Našly jsme jich víc.

Cesta k vodopádům. Našly jsme jich víc.

K vodopádům to bylo opravdu kousek. Blanka se u něj chtěla i vyfotit, tak si do studené vody vlezla jen ve spodním prádle. Po cestě jsme míjely i několik mlýnů, které fungovaly i trošku jako muzeum.

Tady se princezna Blanka vysvlíkla jen do plavek.

Tady se princezna Blanka vysvlíkla jen do plavek.

Vydaly jsme se dál, až jsme podcházely dálniční most, vysoko nad námi, prý skoro 200 metrů. Prošly jsme vesničkou Achadu a Feteira Pequena a začaly jsme opět stopovat abychom využili nápis Nordeste a abychom nečekaly další 3 hodiny na autobus. Podařilo se nám zastavit hned první auto. Tony uměl anglicky a chtěl nám ukázat všechny výhledy na cestě do Nordeste. Jako jediného ho máme i na fotce.

A chtěl nás pořád i fotit

A chtěl nás pořád i fotit

Celý den Pico de Vara bylo v mracích.

Pico s růžovými květy keřů, které nevím, jak se jmenují, ale jsou po celém ostrově.

Pico s růžovými květy keřů, které nevím, jak se jmenují, ale jsou po celém ostrově.

Nakoupily jsme si, mrkly na odpovědi na netu a hurá do kempiště. Polévka, psaní pohledů, spát. Zítra nás čeká vstávání kolem páté a trek na nejvyšší horu tohoto ostrova. Když už jsme byly ve stanu, dojídaly poslední kousky skvělých ananasových sušenek a hrály karty, slyšely jsme venku kroky. Zjistily jsme, že patří paní, která si přišla udělat táborák. Pořád jsme čekaly, že přijde někdo další se stanem, ale byla sama a snažila se o zapálení ohně celkem dlouho dobu. Když ho zapálila, přenesla ho asi tak 3 metry od našeho stanu. (do té doby jsme v kempu byly samy a místa tam bylo dost) Bylo nám to hrozně divný, že si tu takhle sama dělá oheň, a tak když jsme se vracely z toalety, zeptaly jsme se jestli je v pohodě a jestli nepotřebuje jídlo a podobně. V pohodě byla, spala v autě. Maličko nás ale vyudila.

Pico da Vara

25.2.
Budíček a vydatný déšť, nikam se nejde. Vstaly jsme až v devět, uvařily pudink a rozhodovaly se, co s načatým dnem.

Náš společník páv. Jsme mu tak trošku zabraly místo.

Náš společník páv. Jsme mu tak trošku zabraly místo.

Rozhodnutí padlo. Chceme se dozvědět, proč je cesta přímo z Vily Nordeste zavřený a nebezpečný. Trošku ještě poprchávalo, ale to nás neodradilo. Stoupaly jsme silnicí výš a výš až jsme došly k bráně se zákazem vstupu pro pěší. Jako rebelky jsme závoru přelezly a pokračovaly. Dohodly jsme se na tom, že jakmile se budeme cítit nebezpečně, vrátíme se zpět.

Kaly rostly úplně všude

Kaly rostly úplně všude

Celkem pěknou cestou (kde se dalo jet i autem) jsme přišly k další závoře a malé pěšině se starou značkou treku. Pořád jsme nevěděly, co bylo za problém a proč je tato cesta zavřená. Vždyť se jde tak pěkně. Překračovaly/podlézaly jsme popadané stromy a dělaly jsme si legraci, že to musí být ten důvod. Blanky pláštěnka to nedala, trhla se o pár větví.

Původní značení tam stále bylo

Původní značení tam stále bylo

Boty se mi trošku namočily, ale nějak mě to neomezovalo. Pak přišlo trošku bahýnka s kalužemi a vyhybání se mu. Ze začátku docela sranda, ale čím jsme byly výš, vody pod námi přibývalo, mlha se nerozpouštěla, neviděly jsme co je před námi ani za námi. Humor nás přešel. Bylo to vyčerpávající, už jsme chtěly být na vrcholu, který jsme ani neviděly. Tak nějak jsme pochopily, že tato cesta není udržovaná a proto je zavřená. Není ale nebezpečná. Boty nabraly tolik vody, kolik mohly, vlasy se ozdobily větvičkami, legíny trošku zbahnatěly.

Ještě se směju.

Ještě se směju.

Naprosto vítězný pocit nás provázel při pohledu na vrchol 20 metrů před námi.

Pico da Vara s jedinečným výhledem

Pico da Vara s jedinečným výhledem

Cestu dolů jsme absolvovaly po otevřené v průvodcích doporučené a jediné cestě. Byl poznat rozdíl v udržovanosti.

Pico da Vara

Pico da Vara

Na chvíli se mraky roztrhaly, směrem dolů byla vidět jen mlha.

Na chvíli se mraky roztrhaly, směrem dolů byla vidět jen mlha.

Louží i bahna sice po dešti bylo taky dost, ale tak nějak líp rozložené, že se to dalo i přeskákat. Mnohem lépe schůdnější. Čas nás tlačil a tak jsme nasadily tempíčko, nebo spíš Blanka, já jsem spíš tak vlála za ní. S tím, že nahoru nám to trvalo 4 hodiny, trošku jsme se bály, abychom stihly autobus. A stihly ještě s půl hodinovou rezervou. Mávaly jsme na něj už z dálky, aby nás prostě nemohl minout.

Pomeranče jsou fakt lahůdka

Pomeranče jsou fakt lahůdka

Už jsme se těšily na nohy v teple a suchu, v koupelně jsme si uvařily čaj a kafe, snědly poslední housky, papriku, jablko a skvělý pomeranč, daly spršku, umyly nádobí, nařídily budíky a šly spát.

Ponta Delgada

26.2.
Vstáváníčko vstávání mělo proběhnout až v pět, ale Radušce se v půl 4 chtělo čůrat a vytáhla i velmi nadšenou Blaničku. Pak už jsme ale neusly. Ve tmě jsme všechno sbalily a stále za tmy vyrážely směr autobusové nádraží. Lampy po cestě zhasínaly a tak jsme toho moc neviděly. Autobus přijel na čas i s řidičem, se kterým už jsme jednou jely. Celou cestu jsme vymrzaly, protože na nás foukal klimatizací. Vystoupily jsme na konečné a šly do nám už známého hostelu. Ubytovat jsme se mohly až ve 2, a tak jsme šly k ananasovým plantážím.

Ananasy všude kam se podíváte

Ananasy všude kam se podíváte

Ananasů tam bylo opravdu hodně. Koupily jsme ananasové likéry a po cestě zpět se zastavily na pobřeží a dívaly se na plavající lidi v oceánu. Blanka si po dlouhém rozhodování zabukovala Whale watching a hurá zpátky do hostelu a pro klíče, sušit boty i stan. Letenky, video. Blanka chtěla k večeři rybu, a tak jsme se snažily najít restauraci, která by ryby připravovala. Hledání skončilo v samoobsluze. Na hostelu jsme se seznámily s Portugalkou a Polákem. Ještě než jsme usly, pověděly jsme si pohádky o zamilovaném žampionu a smutném závěsu.

27.2.
Blanka šla na Whale watching a viděla velrybu a delfíny. Nákupy. Hned vedle hostelu je krásný park, kam chodí spoustu mladých lidí tokat.

Takové v Praze nemáme. :D

Takové v Praze nemáme. 😀

Večerka byla v 8, ale kvůli hlasitým spolubydlícím a neuhasínajícímu světlu jsme usly mnohem později. Vstávání ve 4, pěšky na letiště a odlet do Prahy, ne přímo samozřejmě.

Copyright © 2021 Hostelka.   Nová česká moderní a alternativní encyklopedie Wikina.   Založeno na šabloně Panorama od ThemocracyThemocracy