Lublaň

Město s malým historickým centrem. Orientace ve městě je jednoduchá.

Lublaní protéká řeka – je z toho spíš takový kanál připomínající Amsterdam nebo Benátky. Přejít můžete na spoustě místech. Jeden z nejznámějších mostů je Dračí most, na obou koncích stojí 2 draci.

Podél obou břehů jsou restaurace a trhy. Dominantou města je Lublaňský hrad, kam vede zubačka. Dá se tam samozřejmě vyjít i pěšky, takovou volbu jsem si zvolila já, abych ušetřila 😀 Z hradu je super výhled po okolí i po městě.

Poslední místo, které jsem chtěla navštívit je park Tivoli, obrovský park rozkládající se na severozápadní straně města. Velmi příjemné místo, kam chodí spousta lidí na procházky a za sportem. A určitě si tam dejte zmrzlinu v Cacao cafe. Naprostá mňamka.

Triglav

Doporučení
Voda min. 3 litry na den. Vodnikov dom je poslední chata, kde se dá natočit pitná voda.
Rukavice a helma určitě. (i přesto, že jsme potkali důchodce bez jakýchkoliv ochranných prvků)
Zarezervovat horské chaty dopředu. http://www.pzs.si/ na těchto stránkách najdete telefonní čísla
Svačinky. Teplé jídlo se dá koupit na chatách. Radši si připlatíme, než abychom to táhli na zádech, už takhle se těch 5-6 kilo proneslo.
Mapa se docela hodila taky.

Jižní stranou nahoru, západní dolu.
Autobusem do Ljubljany, kde mě vyzvedl brácha. Směr Bohinjské jezero v NP Triglav. Projížděli jsme městečkem Bled, kde je krásné jezero s výhledem na hrad stojící na skále a na okolní hory.

Ubytování nalezeno bez větších komplikací. Starší pár byl velmi příjemný, paní si chtěla hodně povídat. Ráno vstávačka v půl osmé, vitamínová snídaně v podobě melounu, čerstvých fíků a banánů. Nastalo řešení parkování – buď ve vyšší za 10E i s cestou tam nebo obyčejné za 12E na den. Trošku jsme se prali s automatem. Důležité je, kolik tam hodíte – ukáže se vám to na lístku.

Když už máme zaplaceno, je nám jasné, že už není cesty zpět a že opravdu musíme (chceme) vyrazit :D. Cesta lesem vede podél říčky, jde se celkem pěkně po rovince s mírným stoupáním. Narážíme na první problém a tím je značení, nikde nejsou značky, hledíme do mapy a rozhodujeme se tak trošku intuicí.

Po pár kilometrech je odbočka (30min okruh) na vodopád. Protože jsme nenašli jinou cestu zpátky, jdeme stejnou cestou. Tam už na nás čeká ukazatel na náš cíl pro tento den Vodnikov dom.

Pokračujeme další půl hodinku vcelku po rovince, ale už vidíme, za jak dlouho budeme stoupat. Jsme v údolí a kolem jsou jen hory. Stoupání je velmi strmé po kamenech, občas to trošku podkluzuje, rozhodně to není na žabky. I přesto, že jsme vysoko, výhled se nekoná kvůli stromům. Kameny vystřídal příjemný lesík a ten zase zarostlá cesta kolem vysokých stěn.

Tam se nešlo vůbec dobře. Trošku jsme už byli unavení. A tak jsme za každou zatáčkou a kopečkem čekali, že už uvidíme chatu. Přišlo několik zklamání a dalších stoupání. V posledních 500 metrech se objevil Vodnikov dom a byl to jeden ze šťastnějších momentů 😀

Vodnikov dom byl skvělá volba, pokoje čisté, zaměstnanci usměvaví a příjemní, jídlo dobré. V 10 večer všichni spali a tak byl klid na spaní.

Ráno přišlo brzké vstávání, protože nás čekal velmi náročný den. Cílem byl Triglav a od tamtud Koča u Triglavských jezer. Značení je výrazně lepší od Vodnikova domu.

Pěšina opět strmě stoupá, tentokrát ale po štěrku a malých kamenech, podkluzuje to víc. Musíme se soustředit na to, kam šlapem.¨

Chata pod Triglavem není daleko, dáváme si malou přestávečku na doplnění síly, Triglav je na dohled a sbíráme všechnu odvahu na šplhání, nasazujeme helmy a rukavice a jde se na to.

Celá šplhací a lezící část je asi tou nejzábavnější na celém výletu.

Po občasných kolíkách a lanech se dostáváme až na úplný vrchol s raketou.

Čeká nás další zasloužená pauza a fotografování. 😀 Cesta dolů je ještě drsnější.

Pravděpodobně západní nebo severní. Jistit se nedalo, ale bylo to super.

Následoval kluzký štěrk a dál cesta jak z jiné planety. Suchá kamenitá/skalnatá krajina vcelku po rovině, výrazné kamenité klesání k další chatě a odpočinek u chaty.

Rozcestí trošku zmatené a tak jsme požádali o radu. Na první křižovatce nám rada byla užitečná a dali jsme se doprava. Pokračovali jsme tedy dál a zaskočilo nás rozdvojení cesty, viděli jsme jiné cestovatele, kteří šli doprava i doleva, obojí do kopce po štěrku. Brácha říká doleva, já říkám doprava 😀 ti jedni přicházeli zleva, tak nám řekli, že se do toho krpálu vyšplhali úplně zbytečně, protože dál cesta nevede. A tak moje strana vyhrála 😀 Opatrně jsme se i my vyšplhali nahoru a dali si opět pauzičku.

😀 Teď už bylo jen skalnaté mírné klesáníčko po větších kamenech. Šlo se ale pomalu, člověk musí dávat velký pozor, kam šlape. Slunce nám svítí do obličeje, cítím, že jsem super spálená, jsem unavená, je mi horko, bolí mě nožky a chci tam už být. Je to znát i na mé náladě 😀 to může Roman potvrdit.

Opět si říkáme, že za dalším rohem už to bude a opět přišla zklamání až konečně vidíme jezero a chatu.

Chvíli trvalo než nás ubytovali, ale když se tak stalo, šli jsme si hned dát něco dobrého k jídlu a pití. Náš dvanáctihodinový pochod byl za námi. Bolelo nás i sedět 😀 Byli jsme vyčerpaní.

Sprcha tam jako na potvoru nefungovala, v jezerech se koupat nesmí a tak jsme šli smradlaví spát do společného pokoje, který vypadal tak, že 4 palandy byly namáčknuté vedle sebe, postele neuvěřitelně hlasitě vrzaly. Ti, co spali nad námi se k nám málem propadli nebo to tak aspoň vypadalo. Pořád tam někdo chodil, otevíral a zavíral dveře. Ještě ke všemu byl pokoj průchozí a tak nám někdo u hlav pořád otevíral další dveře. Celkově se lidé bavili až do 12 a my se špatně vyspali. Ráno jsme vstali dřív než jsme plánovali, protože všichni vstávali dřív než my.

Cesta vedla příjemnýžm lesíkem, kde příroda vypadala netknutě. Podle mapy nás čekalo stoupání. Došli jsme tam, kde mělo začít, ale bylo to prudké klesání po skále, taková ferrata trošku.

Občas jsme se chytali lan a kolíků. Pro představu šlo o cca 1000 výškových metrů. Bylo to velmi náročné na kolena. Hole jsme uklidili, abychom se mohli dobře chytat rukama. V tomto úseku doporučuji rukavice. Dole nás čekala vyhlídka na vodopád Savica, ale z druhé strany řeky a tak jsme toho moc neviděli.

Alespoň cesta byla po rovině.

K Bohinjskému jezeru se pak šlo už jen po rovince po silnici. A tam náš příběh o Triglavu končí.