Vlaky se nejlépe hledají zde, pak je levnější si je koupit u okénka, kde si můžete koupit více jízdenek na různé dny: www.travelchinaguide.com
Na téhle stránce lze najít info, jak se dostat: www.topchinatravel.com
Tyto dvě stránky mi jediné fungovaly na telefonu

Šanghaj

Na vlakovém nádraží jsme poprvé vyzvedávali lístky na vlak a hlavně hledali místo, kde je vyzvednout. Megafronty. První zkušenost s restaurací, kde jsme si naivně mysleli, že z ingrediencí, které jsme si vybrali nám udělají nudle. Místo toho to zalili vodou a my měli polévku, ale to jsme pochopili až po zaplacení.

Při čekání na vlak jsme padli do oka jedné holčičce, která nám pořád zpívala a pak nám dávala ochutnat různé jídlo. Jedno z toho byl i superpálivý husí krk. Ve Vlaku do Xianu jsme s Jíťou hráli žolíky a jeden Číňan se k nám přidal. Všichni na nás vždycky zírali u karet. Jsou to hrozní gembleři.

Xian

V hostelu opravdu mluvili anglicky.Jídlo byl opět problém. V první restauraci nevařili rýži, ve druhé nevařili zeleninu, tak to vyhrála třetí, kde slečna mluvila anglicky. Večer jsme všichni hráli UNO. Manažerka nám poradila spoustu míst k vidění. Pěšky jsme došly až k pagodě Wild Goose, po cestě jsme se zastavili v naší oblíbené pekárně a měla jsem skvělý a úžasný mandlový kroasant, který už jsem nikde jinde nenašla. U pagody se s námi fotilo dítě.

Terrakotovu armáda a celý areál nebylo těžké najít, z města tam jezdil přímý autobus, kde nás nabaloval jeden Číňan. Oslovovalo nás nespočet průvodců. Sochy vypadaly jako nové. Těžko uvěřit, že se takhle pěkně dochovaly. Potěšily jsme se sušenými datli a kaki po tolika kilometrech nachozených v muzeu.

Ještě jsme se jeli podívat na chrám v horách, ale lanovka už byla zavřená a tak jsme jeli autem. Jenomže podle nás nám slíbili až ke chrámu, ale zapíchli to u první vyhlídky a pak dělali, že nerozumí. Tak jsme si vyfotili západ slunce a jeli jsme zase dolů. Při zpáteční cestě v autobuse už bylo jen jedno místo, tak Jíťa seděla na ministoličce. Když paní po nás chtěla víc než za cestu tam, a my jí to nechtěli dát, protože sezení na stoličce nepovažujeme za normální místo, pani div nevybouchla.

Na nádraží směrem z města jsme s Jíťou hráli karty, abychom si zkrátili čas čekání. Během pár minut se kolem nás vytvořil kroužek lidí a upřeně nás sledovali. Jedna slečna chtěla hrát s námi a dokonce i mluvila anglicky, ale ve chvíli, kdy jsem jí to vysvětlila, řekla, že musí už jít na vlak.

Zhangye

V Zhangye byl na každém rohu obchod s telefony a žádné restaurace. Po dlouhém obcházení města a ptaní se kolemjdoucích jsme povečeřeli v 7. patře obchodního centra. Při vstupu do restaurace nás přivítala slečna vykulenýma očima a dlouhým ó. Objednání čehokoliv je složité a zvlášť, když nechcete maso. Jedno z míst ve městě, které jsme chtěly s Jíťou navštívit byl Wet Park. Zelení se to ale rozhodně nazývat nedalo. Uprostřed byl sice rybníček, ale polovyschlý. Spousta lidí tam chytalo malé rybičky. Asi nejzábavnější na celém parku bylo cvičební stroje, na kterých jsme div nemusely čekat frontu. Jíťa Číňanům předvedla, jak se ručkuje. A jako v každém parku se tančilo, tady to byla skupinka mladých s housem. Gazilion lidí si nás fotilo ať už nenápadně nebo nápadně.

Do Duhových hor nám domluvila výlet autem recepční (Ona anglicky sice nemluvila, ale její telefon ano). Je to mega areál s několika stanovišti, mezi kterými jezdí autobusy. Naprostá nádhera. Střídala se hlavně žlutá s oranžovou a červenou. Když jsme pak někomu nadšeně ukazovali fotky, řekli nám, že je to málo barevný, že po dešti jsou barvy vidět mnohem lépe a je to ještě krásnější. Bohužel pro nás byla sezóna sucha.

Desert park s písečnými dunami byl dalším zajímavým místem na našem seznamu. Cesta tam nebyla úplně jednoduchá. Řidič autobusu nás vyhodil 6km před vstupní bránou. Pěšky jsme popošly 4km a zbylé dva jsme se popovezly vozítkem. Vstupné se neplatilo, nebo minimálně my jsme neviděly kasu. V areálu jsme byly úplně samy daleko od civilizace. Celé nohy a boty od písku. Do kopce se šlo celkem náročně. Pro představu jsme si střihly tři duny a vydaly se zpět. Chvíli jsme čekaly na autobus, který nejel a nejel a tak jsme zkusily stopa. Hodili nás nakonec až na nádraží, kde jsme si koupily jízdenky na rychlovlak.

Na rychlovlak k Velké zdi. Chci podotknout, že vlak byl čistý a bez kouře. Dvěma autobusy z nádraží se nám podařilo dostat k Passu, kam jsme úplně nechtěly. Bohužel jsme nevěděly, že při koupi vstupenky budeme moct navštívit tři různá místa včetně zdi. A tak jsme taxikem dojeli ke zdi. Nebo jsme si aspoň myslely, že tam jedeme. Ale byla to původní zeď, po které se rozhodně chodit nedalo. V jednom vozítku jsme se setkaly se slečnou, která zčásti uměla anglicky a která také jela ke zdi, tak se s námi rozdělila o taxi. A konečně jsme se dostaly na správné místo. Po dlouhém ježdění sem a tam už jsme ji prostě vidět chtěly a byly jsme dost otrávené. Tato část zdi je asi ta nejmenší, ale byly jsme rády, že jsme ji viděly. Pak nám slečna zase domluvila odvoz, tentokrát turisty, kteří nás hodili na autobus a odtamtud už jen na jižní nádraží. Ve vlaku zpět do Zhangye jsme se začaly bavit se slečnou, která se s námi chtěla fotit. Pak nás odvezla do města a pozvala do restaurace.

Čekala nás 29 hodinová cesta ze Zhangye do Chengdu a to v sedící poloze. Normálně by nám to tolik nevadilo, lidi doteď vypadali celkem přátelsky a s Jíťou jsme vždy seděli vedle sebe na dvousedačce. Teď jako naschvál jsme byli umístěny sice vedle sebe, ale zároveň vedle plus naproti se starými smradlavými zvuky dělajíce pánama. Naproti nám šel průvodčí a hned jsme se ho zeptali, jestli nemají volná lehátka. Lehátkové vozy byly poloprázdné a šoupli nás hned do prvního, kde spala posádka. 29 hodin uteklo jak nic. Průvodčí si k nám sedali a povídali si s námi, bavili jsme se přes telefony. Popíjeli jsme čaj, dostali jsme od nich jídlo, čaj i kafe.

Chengdu

V Chengdu byl asi největší smog a vlhkost. Masky se tam moc nenosí oproti jiným městům. Alespoň mají hodně stromů a asi nejvíc zeleně. Chengdu je známé pálivým jídlem, což zakusila Jíťa a málem jí zhořela pusa. Nebylo jednoduché najít hostel a když už jsme dorazili na místo, tak nám ani nevěřili, že máme rezervaci. Chtěli po nás jejich telefonní číslo uvedené na rezervaci a když teda to bylo správné, tak nás uráčeně ubytovali. Ještě nám museli převléknout postele, protože povlečení bylo použité. V obýváku někdo spal, dokonce se tam i kouřilo. Kvůli čemu jsme ale přijeli byly pandy. Trošku zklamáníčko, když jsme viděli pandy v klecích. Všechny žraly bambusy stejně vtipným způsobem.

Changsha

V Changshe bylo šílené dusno, větší než kde jinde. V Galaxy hostelu už na Jíťu čekala bunda. Slečny, co byly s námi v pokoji uměly trošku anglicky a řekly nám, že kvůli čemu všichni jezdí do Changshi je černé tofu (to jsme viděli na tržišti a nevěřili jsme vlastním očím). Spálené tofu s ještě přepáleněnjším olejem je prý pochoutka. Co nám se zdálo jako pochoutka byly koktejly s ovocem a šlehačkou. Šly jsme na výlet do parku, nebo jako park to alespoň z dálky vypadalo. Byla to velká silnice a okolo listnatý lesík. Po cestě jsme si koupili nakrájené mango. V Číně mají ty nejlepší manga na světě. Od té doby jsem si kupovala už jen mango.

Zhangjiajie

Chcanec jako blázen, mraky nízko, hory nešly vůbec vidět, tak místo lanovky na Tienmen jsme šly do naší oblíbené pekárny, kde se v jednu chvíli setkali samí běloši z různých koutů světa. Několik prodavačů venkovních loupalo nějaké plody a hrozně mě zajímalo, co to je. Na to jsem sice nepřišla, ale chutnalo to jako kokos, ananas a jablko dohromady s texturou ředkve. Hlavním předmětem našeho výletu do Zhangjiajie byl park s vysokými skalami. Maximální škoda, že nám nevyšlo počasí. Sice už nepršelo, ale byla šílená mlha. Dokonce jsme si zaplatili i lanovku, ale na vršku bylo bílo. Tak jsme zase sjely dolů tentokrát výtahem. K sváče jsme si koupili takovou palačinku s vejcem, kterou nám čerstvě připravili. Skály trochu tvarem připomínají Prachovské skály, ale jsou mnohem mnohem vyšší. Lístek platí na 4 dny, což jsme také nevěděly. Rozhodně za dobré viditelnosti by se tam ty 4 dny daly strávit úplně s přehledem.

Guilin

V Guilinu jsme se jely podívat na Elephant Hill, což je skála ve tvaru slona v řece. Pokud si nezaplatíte vysoké vstupné, tak se na ni nepodíváte, protože vysázely stromy podél obou břehů. Všechny maličké parky s kopci byly za poplatky, takže ty jsme také vzdaly. Vstupné úplně na vše. Takže dortíky a pečivo opět vítězí. Oblast Guilinu je známá horokopci, které jsou skoro všude, jen je těžké se k nim dostat s málo časem. Zde jsme si koupily prsteny na telefony. To má v každý Číňan. Je to velmi praktické, už mi telefon nepadá.

Longsheng

Busíkem trvala jednosměrná cesta 3 hodiny. První dvě dobrý, ale třetí hodina kodrcavá na úzké cestě kolem říčky mezi kopci, na kterým jsme občas nějakou tu terasu zahlédli. Lanovka zrovna nejela, tak jsme si kopečky museli vyšlápnout sami. Zrovna jsme tam byli ve špatné době, protože nikde nebyla voda, ale i tak terasy vypadaly hezky a fotogenicky.

Hangzhou

V Hangzhou jsme se jeli podívat na čajové plantáže a velké jezero. doprava byla zmatená a zdlouhavá. V restauraci jsme měli nudle, které v kuchyni připravovali čerstvé. To bylo super, ale obsluha se tvářila, jako bychom je otravovali. Trošku jsme měli problém s ubytováním a málem jsme nestihli ani vlak do Šhanghaje, ale taxikář nás zachránil a vše jsme dopadlo dobře. Na Romana jsme ještě čekali.

Šanghaj

S Romanem jsme se sešli u Oriental Pearl Tower, tato část Šanghaje se nám zdála nejdražší ze všech míst, která jsme navštívili a vstupné na věž bylo až moc drahé. Chodníky mají dvoupatrové a obchodní centra luxusní.

Nakoupili jsme suvenýry v obchodě naproti restauraci. Romča nás pozval na jídlo, trošku se popletla objednávka a místo šesti knedlíčků nám přinesli šest dřevěných misek s knedlíčky.
Už jsme se těšili na normální jídlo.