Gruzie 2016

Pár věcí, co mi přišlo jiných než u nás.
Volanty mají na obou stranách.
Starší ženy nosí černé oblečení, pánové košile a to hlavně pruhované a kostkované.
Když vidí kostel, pokřižují se.
Toaleťák mají bez ruličky.
Prasklá skla na autech.
Schody do domů bez zábradlí.
Krávy úplně všude.

Mapy treku z Mestie do Ušguli. (Pokud byste je chtěli poslat v plném rozlišení, zanechte mi zprávu, ráda vám je pošlu)

Mapa z Mestie do Tsvirmi

Mapa z Mestie do Tsvirmi

Tsvirmi - Zhabeshi

Tsvirmi – Zhabeshi

Mestia - Zhabeshi, 1 den

Mestia – Zhabeshi, 1 den

Zhabeshi - Adishi

Zhabeshi – Adishi

Adishi - Iprali, brodění

Adishi – Iprali, brodění

Iprali - Ušguli

Iprali – Ušguli

Ušguli - Ledovec Shkhara

Ušguli – Ledovec Shkhara

Tbilisi

17.6. Tbilisi, vlak do Zugdidi
Na letišti v Istanbuli jsme hráli kachny a byla to docela sranda, čekali jsme 5 hodin. Blanka přivezla koláče od babičky a tak jsme si dali do nosu.

Všichni nám záviděli. :D

Všichni nám záviděli. 😀

Let do Tbilisi vůbec neutíkal a kvůli světlu se nedalo ani pořádně spát. Takže jsme spánek doháněli na letišti v Tbilisi na zeleném koberečku.

Tráva by byla lepší, ale spát se tam dalo.

Tráva by byla lepší, ale spát se tam dalo.

Po vyspání jsme vyrazili autobusem k vlakovému nádraží, odkud v noci jel náš lehátkový vlak do Zugdidi. Krosny jsme si uložili do takové kůlny, kterou hlídal pán. Tak trošku jsem doufala, že tam ty krosny večer budou i s hlídačem.

úschovna zavazadel

úschovna zavazadel

Ve Tbilisi jsme měli asi tak 10 hodin volného času. Koupili jsme bombičky, moruše a čurčilu. Snědli jsme naši první chačapuri v parku a odpočívali.

Chačapuri, moruše a čurčila.

Chačapuri, moruše a čurčila.

Když už jsme odpočívání měli dost, vyrazili jsme ke kostelu v kopci. Cestou tam jsme narazili na menší problémek se šestiproudovou silnicí a žádným přechodem. Museli jsme sebrat všechnu odvahu a skočit do ní a přežít. Vyšli jsme ten krpál, kde byl super výhled na celé město. Pokračovali jsme dál nahoru, naštěstí pro nás tam byla lanovka, která nás tam vyvezla za pár šušňů. Nahoře byl a stále je zábavní park s ještě lepším výhledem na město.
Už nás čekalo jen jedno místo. Katedrála Nejsvětější Trojice, která je symbolem Tbilisi a máme ho na tričku. Tentokrát jsme silnici nepřecházeli, ale všimli jsme si podchodu a využili ho. Cestu od katedrály nám poradila velmi přátelská slečna, která kvůli nám vystoupila z autobusu a dojela s námi až na nádraží. Čekání na vlak jsme si zkrátili večeří. Velmi spravedlivě jsme si rozdělili lůžka a snažili se o spánek. Bylo tam dusno, ale i přesto se spalo líp, než kdybychom měli sedět nebo stát.

Katedrála

Katedrála

Mestie

18.6. Cesta do Mestie, lanovka
Do Zugdidi jsme dorazili přesně na čas. Našli jsme naši první maršrutku do Mestie, zaplatili 20 lar a i s dalšími Čechy vyrazili na 4hodinovou cestu. Samotná cesta by netrvala tak dlouho, kdybychom nestavěli každou chvíli. V Mestii jsme si na informacích vzali mapky, koupili místní chléb a vyrazili na první část našeho výletu.

Trošku se na nás mračilo počasí.

Trošku se na nás mračilo počasí.

Záchranou a pomocníkem byla lanovka, kterou jsme se vyvezli o spoustu výškových metrů vzhůru. Na parkovišti bylo spousta minivanů a busů. Zájezdy tam jezdili jen kvůli lanovce, kterou si děti i dospělí velmi užívali.

Naprosto nasloužená jízda.

Naprosto nasloužená jízda.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali k vysílačům. U toho druhého cesta jaksi končila a celkem strmým necestičkovaným srázem jsme šli dolu. Byl to docela masakr.

Klesáníčko

Klesáníčko

Došla nám skoro voda a tak jsme se rozhodovali, jestli jít dál a nebo zůstat na superplácku. Ovšem superplácek prohrál a šli jsme dál. Vyšplhali jsme se na další kopeček, po kraví stezce jsme slalomovali mezi lejny a voda stále nikde. Malinko jsme byli vystrašeni býky, kteří funěli a šli naším směrem a byli blíž a blíž. Naštěstí obrátili směr a my zůstali živí a zdraví.

Všude kolem zeleň, hory a ticho.

Všude kolem zeleň, hory a ticho.

Na dalším superplácku jsme postavili stan a Jana s Petrem šli hledat vodu. Našli. Býci stále funěli a vydávali divné zvuky a zírali na nás. K večeři jsme měli fazole s chlebem. Spát jsme šli skoro hned, ráno nás čekalo brzké vstávání ještě před krávami.

Náš výhled ze stanu.

Náš výhled ze stanu.

Adishi

19.6. Adishi-Hadishi
Opravdu jsme brzy vstali, nasnídali se a vydali se fotit Ušbu a okolí.

Jedna společná

Jedna společná

Brouzdali se lesem bez jakéhokoliv značení opět srázem. Když jsme si tak odpočívali na pěšině, Jana pustila krosničku, která velmi elegantně rotovala z kopce dolů. V úžasu jsme všichni stáli s otevřenou pusou, nakonec zachránce Petr pro ni běžel. Já s Blankou jsme situaci sledovaly z vrchu. Když se vrátili nahoru, oznámili nám, že se cestou vyválela v kravinci. To jsem nevydržela a bouchla smíchy.

Moje nejoblíbenější fotka.

Moje nejoblíbenější fotka.

Už nám zase docházela voda a tak jsme ji nabrali v dřevěné tůni a překvapivě se nám nic nestalo a to určitě jen díky slivovici. Poseděli jsme na zastávce, kde se nedělo nic dramatického, jen jsme se stali středem pozornosti projíždějících aut. Pak jsme šli už jen do kopce, procházeli staveništěm nové lanové dráhy. S Blankou jsme prchaly před bagrem, naháněl nás tam tou svojí hrabačkou.

Úprk.

Úprk.

Pak už jsme jen šli a doufali, že jdeme správnou cestou. Narazili jsme na chatrč, ve které byly postele a barevné talířky. Značení vedlo do Hadishi, ale my chtěli do Adishi. Docela jsme měli naspěch kvůli rannímu brodění říčky pár km od Adishi.

Všechna zvířata vždycky byla zvědavá.

Všechna zvířata vždycky byla zvědavá.

A ještě prasátko.

A ještě prasátko.

V městečku jsme hledali supermarket, ale místo toho jsme narazili na spoustu domácích zvířat a co hlavně, na dva psy, kteří se k nám připojili. Všechna telata se na nás přišla podívat. Koupili jsme chleba a sýr.

Vesnička se objevila až za poslední zatáčkou.

Vesnička se objevila až za poslední zatáčkou.

Pokračovali jsme ještě těch pár kilometrů. Procházeli jsme kolem stáda krav a býků, když v tom si jeden ze psů rozmyslel, že stádo zkrotí. Jeden z megasamců ho vyvedl z omylu a začal na něj skoro útočit – hrabal nožkama, cukal hlavou a velmi nepřátelsky funěl. Pes se lekl a schoval se mezi nás a tak se býk pustil do nás. My úplně posraný a bez energie jsme utíkali, co nám hůlky stačily. Pak už jen kousek a došli jsme do stanového městečka plného Čechů.

Levné letenky byly jen na určitá data :D

Levné letenky byly jen na určitá data 😀

Postavili stan, najedli se a spali.

Iprali

20.6. Brodění, Iprali
Vstávali jsme ráno velmi brzy, dali si snídani a porozhlédli se, kde bude nejlepší přebrodit o trošku méně prudkou řeku. Petr razil cestu, následovala Jana, já a Blanka to jistila zezadu. Všichni jsme to ve zdraví zvládli s bolavýma studenýma nohama. Zahřívali jsme je a odpočívali.

Foceno už z druhé straně.

Foceno už z druhé straně.

Když v tom jsme uviděli psy, jak tak smutně koukají na druhé straně řeky. Pokoušeli se najít cestu k nám, ale nedařilo se jim to. Už jsem chtěla jít, ale první pes ukázkově přeskočil první tok, za ním hned druhý. Zvládli to taky, skoro mě to dojalo. Vyrazili jsme teda do sedla a začalo to celkem v pohodě – prvních pár metrů. Následoval blátivý pochod potůčkem stoupající snad kolmo vzhůru. Když už jsme byla i tak ve dvou třetinách, voda tam už netekla, nastoupil sníh.

Už jen kousíček.

Už jen kousíček.

Pak už jen s několika (spousty) přestávkami jsme se vyšplhali na vrchol a jako tečku postavili sněhuláka. Opravdu se povedl a všichni po nás si ho fotili. Skupinka Čechů se i koulovala, psi se tam honili. Všichni vypadali spokojeně.

Stálo to stoupání za to???

Stálo to stoupání za to???

Dolu už se šlo docela rychle a protože se blížil oběd, dali jsme si ten chleba a sýr. Když začalo pršet, schovali jsme se do chatky, kde jsme si zahráli Bang. Následovala už jen rovinka a hádali jsme, za kterou zatáčkou uvidíme Iprali. Koupili jsme tam opět chleba a pokračovali s plánem najít si místo ke spaní.

Spoustu krásných rostlinek uvidíte kolem cesty.

Spoustu krásných rostlinek uvidíte kolem cesty.

Moc se nám to nedařilo, ale nakonec jsme postavili stan na malé loučce u řeky. Lítalo tam spousta hmyzu, mravenci bydleli snad všude. Vymýšleli jsme plán na další den.

Ushguli

21.6. Ushguli
Dali jsme si ráno na čas se vstáváním a vyrazili až v 11. Mušky asi ještě spaly a tak nás nic a neotravovalo. Silnice nás zavedla až do Ušguli. Nic moc zajímavého se do té doby nedělo. Poseděli jsme u věže, dali si oběd, přemýšleli, co budeme dělat a kde budeme spát.

Oproti jiným vesnicím, tahle byla velmi turisticky vytížená.

Oproti jiným vesnicím, tahle byla velmi turisticky vytížená.

Vcelku to za nás vyřešila stařenka, která nám nabídla, abychom přespali na její zahradě ve stanu. Nabídku jsme po krátkém váhání přijali. Byl veliký slejvák. Domluva s babčou byla trošku komplikovaná, protože jsme si prostě nerozuměli.

Naše hostitelka.

Naše hostitelka.

Objednali jsme si večeři a tak jsme byli zvědaví, co nám naservírují. Čas do večeře jsme trávili baštěním sušeného ovoce a hraním karet. Když nadešla osmá hodina, vešli jsme do jídelny, kde byl velmi bohatě prostřen stůl. Zvláštní byla čínská polévka, která se do menu supernehodila.

Už přestaň fotit a pojď jíst.

Už přestaň fotit a pojď jíst.

Měli jsme chačapuri, opečené brambory, nakládanou zeleninu, vařená vejce, sýr, chleba a k tomu čaj a vodu. Všichni jsme se přejedli. Na lince jsme zahlédli myš. Rozdali jsme pár pohledů a šli spát.

Ureki

22.6. Přesun do Ureki
Ráno jsme trošku zaspali a tak neproběhla naše klasická snídaně. Jen jsme se sbalili, zaplatili a vydali se hledat maršrutku. Našli jsme vcelku jen jednu. Celkem sympatický pán ale nesmlouvatelný pán nás naložil, po chvíli nám řekl, že jede do Zugdidi, ale neřekl nám cenu. Cesta po kamenech a loužích nám zabrala 4 hodiny a to bez přestávek do Mestie. Z Mestie další 3 hodiny do Zugdidi. Jakmile jsme se dostali z hor, valilo se na nás horko a dusno ze všech stran. Ve městě bylo na padnutí. Pan řidič nám velmi aktivně sháněl taxi, který by nás stál 80 lar. To pro nás bylo moc a chtěli jsme si jen na chvíli sednout a odpočinout. Sundali jsme pohory, nasadili sandále, zapli džípíesku , našli si na mapě nádraží a vydali se tím směrem. Procházeli jsme velkým tržištěm, kde prodávali ovoce, zeleninu, živá zvířata, dřezy, boty a záchody. Na nádraží nás odchytil další taxikář, který nás za 50 lari odvezl do Ureki. Autem to trvalo cca hodinu. Mluvil i trošku anglicky. Jen bylo divné, že na benzině nás nechal zaplatit benzín. Dovezl nás až k pláži, kudy jsme došli až skoro nakonec baráčků.

Bylo na nás vidět, že nejsme místní.

Bylo na nás vidět, že nejsme místní.

Krosničky jsme naházeli ke stromu do stínu a holky se šly podívat po toaletách. Shodou okolností to bylo hned u stanoviště plavčíků. Mezitím nás oslovili oni plavčíci a ptali se jestli máme paladku. Blbě koukali. Vyklubali se z nich ale velmi přátelští plavčíci.

Bez přípitků by to nešlo.

Bez přípitků by to nešlo.

Nabídli nám rybu s chlebem, pivo, víno, čaču a sýr. Každý když pil, musel říct přípitek. Dorozumívání bylo opět vtipné. Jeden z nich uměl anglicky, tak nejprve překládal, ale skončilo to ruštinou když už jsme všichni byli pod vlivem. Bohužel někteří si chtěli povídat i „francouzsky“. Raději jsme šli na kutě. S baterkami se v noci stan stavěl asi dost blbě, to už je část, kterou si nepamatuji.

Připravit..

Připravit..

23.6. Ureki
Celý den jsme byli na pláži, střídavě jsme chodili do města pro vodu a ovoce. Pro lístky na vlak jsme šli ovšem na třikrát. Vařili si oběd, koupali se, popili chvilinku s plavčíkama a šli opět spát.

Vardzie

24.6. Přesun do Vardzie
Ráno jsme se bez snídaně sbalili a tu dálku došli na vlakové nádraží. Vlak měl překvapivě i klimatizaci, wifi a zásuvky. Co mě ale nepřekvapilo, že každý si sedí, kde chce. Projížděli jsme mezi kopci porostlými zelení. Vystoupili jsme v Kashuri a začali hledat maršrutku do Vardzie nebo Akhaltsikhe.

Hlavně se prodávaly sýry.

Hlavně se prodávaly sýry.

Jeden taxikář nám nabízel dražší variantu dopravy, kterou jsme odmítli a zeptali se místních na cestu k busovému/maršrutkovému nádraží. Za 5 lar už jsme seděli v minibusu a při čekání na zaplnění jsme si koupili trošku jinou chačapuri od pouliční prodejkyně. Cesta nebyla dlouhá, ale začalo nám vydatně pršet. Projížděli jsme národním parkem Borjomi, který vypadal velmi pěkně.

Borjomi park.

Borjomi park.

Všude kopce, stromy, zeleň, občas vyčnívaly skály, řeka. Jel jako prase. V Akalcike jsme vystoupili, přeskákali louže a běželi se schovat do nádražní haly, kde jsme koupili další lístky za 5 lar do Vardzie. Maršrutka pro původně 15 lidí se stala převozem pro 25 lidí. Ale krajina nádherná, kopce skalnaté, bez stromů. Blance nabídl jeden ze spolucestujících, že bychom mohli přespat u hotelu, nabídku jsme přijali. Ukázalo se, že je to velmi luxusní hotel a postavit stan si máme na hřišti pro děti.

hotel_vardzie

Rovnou jsme si tam zašli na večeři. K jídlu jsme si dali každý něco jiného, ale dohromady jsme měli opět chačapuri a na závěr jako dezert baklavu.

Chtělo to víc času strávit v této lokalitě.

Chtělo to víc času strávit v této lokalitě.

25.6. Vardzie, skalní město
Pomoooc, jsme uvězněni!

Posnídali jsme klasicky. Brána sice byla zavřená, ale ne zamčená. Šli jsme k blízkým skalním otvorům, vedl tam krpál jako blázen. Mniši se tam zrovna modlili a tak nás jeden z nich mlčky poslal jiným směrem. Pokračovali jsme do kopce, prolezli jsme několika tunýlky. Celý areál jsme měli vcelku sami pro sebe. Vstupné po nás nikdo nechtěl, byla tam jen krabice s nápisem donation. Zpátky u hotelku jsme sbalili stan a pěšky došli k většímu a turisticky známějšímu skalnímu městu, kde jsme prolezli všechny možné zpřístupněné místnosti. Málem jsme si ale zavařili mozek u přemýšlení nad divnými otvory v zemi. Z původních několika tisíců místností zbylo jen asi 300 po zemětřesení.

Asi bych se tam ztratila.

Asi bych se tam ztratila.

Strávili jsme tam něco kolem tří hodin, schovávali jsme se před sluníčkem ve stínu a chladu v zastrčených místnostech. V restauraci před vchodem do skalního města jsme si objednali lobiani s červenými fazolemi a kinkali se sýrem a masem. Teď už jen vymyslet, kde složíme hlavy a další den je plán jasný. Nocování proběhlo u řeky, kde jsme byli pěkně schovaní a sami dokud nepřišli Slováci a nepostavili si stan hned vedle nás.

Proběhla ještě naše skoro poslední společná fotka. :D

Proběhla ještě naše skoro poslední společná fotka. 😀

V noci byly krásně vidět hvězdy a osvětlená stěna s otvory.

Tbilisi

26.6. Přejezd do Tbilisi
Ráno vstávání v půl sedmé a čekání na maršrutku na 8:30. Přijela, řidič na nás něco zamával a odjel. Čekali jsme dál a naštěstí po dvaceti minutkách se zase ukázal. Krosničky jsme uložili na stejná místa jako předtím. Jenže jak to auto tak řinčelo a skákalo, jedna z krosen málem vyskočila ze své poličky na dva staříky. Naštěstí ji zachytil Gruzínec a katastrofa byla odvrácena.

Trhy skoro jako každé jíné.

Trhy skoro jako každé jíné.

V Akalcike jsme šli na trhy , kde jsme koupili sýry, ovoce a ořechy, na kterých babča skoro prodělala. Pán na nádraží nám doporučil prohlídku hradu.

Uměle vytvořený hradík.

Uměle vytvořený hradík.

Dali jsme na jeho radu a šli se tam podívat. Hledali jsme zároveň místo, kde bychom koupili chačapuri. Hrad vypadal spíš jako úplně nově postavený než zrekonstruovaný. Když už jsme byli připraveni opustit město, nasedli jsme na opravdový autobus do Tbilisi. Cesta by byla pohodová, kdyby tam pořád neječelo dítě, nehádala se cestující s řidičem a nebylo takové horko. Po 4 hodinách jsme se rozhodli vystoupit, šli na metro a velmi vtipně si koupili lístky. Ptali jsme se na radu pana policisty, který odchytil jednoho týpka, který nám koupil jízdné a my tím ušetřili za pořízení karty, kterou už bychom nevyužili.

metro_tbilisi

Vystoupili jsme na Liberty Squere, kam jsme jeli hledat obchod s vínem. Ale stejně jsme skončili v Carefouru. Maršrutku na letiště jsme našli lehce a už před námi bylo jen spoustu hodin čekání na letadla a samotné lety.

Tam, kde jsme začínali, tam jsme také skončili. :D

Tam, kde jsme začínali, tam jsme také skončili. 😀

Copyright © 2021 Hostelka.   Nová česká moderní a alternativní encyklopedie Wikina.   Založeno na šabloně Panorama od ThemocracyThemocracy