Bali

Bali a první facka na letišti. Musím si vzít taxi!!! Nejezdí tam autobusy. To jsem ještě nezažila, aby z letiště nejela hromadná doprava. Nakonec jsem ukecala jednoho taxikáře a odvezl mě do hostelu, bylo to velmi náročné ho najít, tak jsem nakonec byla ráda, že nejedu autobusem.

Další den jsem se vydala do Ubudu, bylo mi řečeno, že tam je to skvělý. Byl tam Monkey Forest – park s opicemi.

Spousta malých restaurací. Obchůdky a masáže. Půjčila jsem si kolo na týden a chtěla jsem tak projet celý ostrov, to ale trošku nevyšlo. Už první den, kdy jsem jenom stoupala mi zastavilo auto, že vypadám unaveně a že mě tam hodí a zadarmo. Byl to ale prodejce zájezdů a kávy a tak mě nejdřív vzal do jeho práce. Byl strašlivý slejvák a tak jsme u něj čekali tak dlouho, dokud nepřestalo, mezitím mi dal ochutnat několik druhů kávy a čajů a mně bylo blbý si nic nekoupit, když už mě odvezl takovou dálku. Utratila jsem víc, než kdybych jela autobusem.

Ten den jsem si strašně nadávala za to, jak debilní nápad to byl. V takovém horku a tolik kilometrů. Naštěstí to další den bylo poměrně z kopce, tak to docela uteklo, ale i tak jsem 30km jela celý den.

Opět mi někdo pomohl. Byl to jeden Japonec, který jel na skútru. Chytla jsem se provázku a on mě táhl.

Nemohla jsem se dočkat až to kolo vrátím. Dostala jsem se do hostelu, kde byl bazén a po schodech vstup do moře s kameny, tak jsem se v moři ani jednou nekoupala. Zůstala jsem tam tři dny, zrušila rezervace v ostatních hostelech po ostrově a užívala si neježdění na kole.

Dojela jsem si vždy pro nějaké jídlo do obchodu nebo do restaurace, kde jsem mimochodem měla to nejlepší kari.

Poslední den na kole zpátky do Ubudu byl docela v pohodě. Cca 40km jsem jela asi 6 hodin. Bylo horko, bolel mě zadek, žádná zábava. Takže opravdu nedoporučuji jezdit na kole v Indonésii.

Bylo mi řečeno, že z Kuty se nejlépe dostanu na Jávu, tam by ale tohle tvrzení bylo popřeno. Nakonec jsem našla zájezdového prodejce, který to věděl a asi po hodinovém zařizování jsem měla jízdenku do Yogyakarty. V Kutě bylo spousta turistů, dlouhá písečná pláž a surfaři.

V autobuse do Denpasaru seděli samí chlapi. Trošku jsem se bála, všichni na mě zírali a pár se jich se mnou i vyfotilo a když jsem si něco koupila od autobusového prodavače, to jsem byla úplným středem vesmíru. Na trajektu jsem byla jediná bílá a pár Indonésanů se se mnou začlo i bavit. Pak v noci jsme zastavili na jednom místě, kde jsme všichni dostali najíst. Vůbec jsem nevěděla, co se děje a tak mi jeden mlaďoch z těch, co si mě fotili, vysvětlil, že to je zdarma a pro všechny. Hlad už jsem sice moc neměla, ale i přesto jsem si dala.

Jáva

Po 20 hodinách cesty autobusem. V Yogyakartě jsem jsem usmlouvala odvoz na motorce za pár šušňů. Opět nevěděl, kam jede, i když říkal, že to místo zná. V Ostic hostelu mě majitel Oskar přivítal velmi přívětivě, seznámil mě s ostatními hosty a nabídl mi snídani. Bylo teprv 10 ráno a tak moje postel ještě nebyla připravená, ale dělali vše pro to, abych si mohla jít lehnout, co nejdříve.

Jeden hostů byl Američan Kris, se kterým jsme chodili na jídlo a na výlety. Oskar nás vzal na jídlo a do obchodu. Nalupovali jsme vybavení do hotelu. Oskar je z bohaté rodiny a bylo docela zajímavé, jak se chová k ostatním zaměstnancům.

V Yogye byly královy lázně s palácem. Známou věcí jsou ručně dělané batiky a kožené barevné loutky. Měla jsem posledních 700 rupíja a chtěla jsem je použít na vstupné do chrámů. Peníze jsem ale dala za dvě batiky.

Oskarova kamarádka vlastnila cestovní kancelář a vzala mě a Krise na projížďku do jeskyně, kam nechtěla jít, protože je moc vlhko a že už tam byla. Když jsme šli po schodech dolů do jeskyně, schody byly mokré, tak jsme si říkali, že je prdlá, že klidně mohla jít s námi. Za pár vteřin jsme pochopili. Jeskyní protékala řeka a tou jsme šli až k vodopádu, kde jsme se otočili a šli na zpátek. Byl to ale super zážitek.

Pak nás vzala na vyhlídku, kde jsme čekali na západ slunce a pak jsme se přesunuli na pláž. Jeli jsme nádhernou krajinou s rýžovými poli a palmami.

Slečna na recepci mě pozvala k ní domu, protože bydlí blízko jednoho z těch chrámů, a že by mě vzala kolem na skútru ráno, než pojedu do Jakarty.

V Jakartě jsem bydlela u slečny, která měla doma hrozně moc švábů a dvě kočky. Ty švábi byli úplně všude, jeden den jsem jí tam chtěla uklidit, ale bylo to tak nechutný, že jsem to vzdala.

Samotná Jakarta se mi vůbec nelíbila, jediné místo, které stálo zato vidět bylo město Bogor s velkou botanickou zahradou.